Petra Kellerová (36) žila spokojený život s manželem v Tetíně, dokud jí nezemřela maminka. Tehdy jí bylo 26 let. Zřejmě tato událost odstartovala zhoršení jejího zdravotního stavu. „Maminka zemřela v listopadu 2013 a v únoru 2014 mi diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Je možné, že to s tím mohlo souviset,“ vzpomíná Petra. Od té doby už nebylo nic jako dřív. „Tehdy jsme plánovali odletět k moři na Mauricius, ale začala mi brnět levá polovina těla. Noha, ruka i obličej. Bála jsem se letadla, protože jsme měli letět přes osm hodin. Došla jsem si raději k paní doktorce, jestli nemám mrtvici. Poslala mě na vyšetření a než jsme odletěli, už jsem věděla, že jde o roztroušenou sklerózu,“ popisuje. Lékaři ji nechali odjet na dovolenou a po návratu se musela dostavit na další vyšetření a přeléčení. Od té doby se léčí v pražské nemocnici v Motole. „Dostala jsem základní léčbu, která nefungovala. Měla jsem další ataky, tedy další brnění nebo necitlivost nějaké části těla. I přesto jsem fungovala na sto procent. Vždycky mě po atace přeléčili a bylo to v pořádku. V roce 2019 ale přišla silnější ataka, přeléčili mě, ale kvůli covidu jsem nemohla na rehabilitace. Pořád jsem ještě fungovala, ale už ne na sto procent,“ vypráví Petra. Lékaři vyzkoušeli všechny léčby, které měli k dispozici. Ta poslední ale Petru zničila, protože jí způsobila další autoimunitní nemoc. „Bílé krvinky mi začaly požírat krevní destičky, takže jsem při malém škrábnutí nemohla zastavit krvácení. Momentálně se neléčím s roztroušenou sklerózou, ale s krví, aby tělo fungovalo,“ dodává statečná žena, která je od léta 2021 upoutána na invalidní vozík a pohybuje pouze hlavou. Neobejde se bez pomoci manžela, který sice pracuje z domova, ale dvakrát týdně musí do práce. Tehdy přijíždí o Petru pečovat tatínek. „Musím všechno plánovat dopředu. Potřebuji nakrmit, vyčistit zuby, poškrábat apod.,“ svěřuje se Petra. Kvůli jejímu onemocnění museli kompletně upravit dům. Venku na schodech vybudovat rampu, místnosti zařídit jinak. Například v obývacím pokoji je teď ložnice, pracovna, obývací pokoj i hrací koutek. Rekonstrukcí právě prochází koupelna. Petra doufá, že vědci vyvinou nějaký lék na roztroušenou sklerózu, který všechno změní. „Momentálně se soustředím na to, aby se můj zdravotní stav nezhoršoval. Velice mi pomáhají rehabilitace, které jsou ale finančně náročné. Fungují, ale trvají dlouho,“ podotýká Petra. Aby jí rehabilitace mohla platit zdravotní pojišťovna, musela by na ně jezdit do nemocnice. „Když jsem ještě fungovala, tak jsem na ně chodila. Jenže rehabilitace trvá dvacet minut, než mě teď manžel položí na lehátko, tak se celá zatnu. Chvíli trvá, než se tělo uvolní a mohu začít cvičit. Je proto pro mě lepší cvičit doma. Navíc manžel potřebuje využít čas jinak, než aby se mnou jezdil po nemocnicích. Musíme stíhat manželovu práci, péči o domácnost a o čtyřletou dceru, takže fyzioterapeuté dojíždějí za mnou. Mám tři. Jeden se zaměřuje na nohy, druhý na ruce a třetí se mnou cvičí Vojtovu metodu a střed těla. Je to celkem až 8 hodin týdně,“ vysvětluje. A přestože není soběstačná, vede taneční školu pro 340 dětí. „Tanec byl můj koníčkem odmalička. A stal se i prací a mým životním pohonem,“ usmívá se Petra. Vyzkoušela showdance, latinsko-americké tance nebo mažoretky. Původně chtěla jít studovat konzervatoř, ale to jí rodiče nedovolili. Vystudovala tedy obchodní akademii, ale už od patnácti let vedla taneční kursy v Domečku Hořovice. „Velmi mě to bavilo a naplňovalo, a tak jsem se později rozhodla, že si při práci fakturantky a pomocné účetní sama otevřu několik kursů ve stylu show dance. Každý rok jsem s dětmi nacvičila nějaký příběh,“ vzpomíná. V roce 2017 založila taneční spolek Tumbao, kde je předsedkyní. Nyní zaměstnává 8 lektorek. Sama jezdí na tréninky dvakrát týdně – v úterý a středy. V Rudné u Prahy je hodinu a do Tmani jezdí trénovat školkové děti, kde vede i dceru. Tam pracuje dvě hodiny. Vozí ji manžel. „Sice tančíme na amatérské úrovni, ale už máme za sebou několik úspěchů. Nechci, aby děti dřely na mistrovství, ale tančily s chutí,“ svěřuje se. Nejméně má v kroužku 10 dětí a maximum 25. Od škol si pronajímá prostory. Skladby vymýšlí s trenérkami, hledá muziku a kostýmy. „Mám jednu trenérku, která ke mně jezdí, řeknu jí svou představu, ona ji zatancuje a následně choreografii učí děti na tréninku. Vidím pak chyby a snažím se je s dětmi doladit k dokonalosti. Každý rok máme jiné kostýmy podle taneční sezóny. Snažíme se je kupovat a kamarádka Kristýnka je pak dozdobí a upraví podle potřeby,“ popisuje. Tančí se v Jinočanech, Nučicích, ve Zdicích… Nábory jsou od poloviny srpna a od poloviny září začíná taneční sezona, která končí v červnu. „Letos ukončíme taneční sezónu poprvé velkým vystoupením v Divadle na Fidlovačce, což bude v neděli 23. června. Všechny bych moc ráda pozvala,“ loučí se Petra.