Příspěvek je určen pro šestiletého Nikoláska (Nikiho), chlapce s autismem a pohybovými obtížemi, který potřebuje dlouhodobou terapii a podporu komunikace Jmenuji se Nikolásek, říkají mi Niki, je mi šest let a svět kolem mě je složitější než pro jiné děti. Narodil jsem se s nožičkami, které neposlouchaly, a od narození jsem musel projít opakovaným sádrováním, operacemi a dlouhou léčbou. Díky vytrvalosti mých rodičů jsem se nakonec naučil chodit. Když mi byly dva roky, přišel zlom. Přestal jsem mluvit, přestal jsem rozumět světu kolem sebe a uzavřel jsem se do ticha. Později jsme se dozvěděli, že mám autismus, ale tehdy to pro rodiče znamenalo především každodenní boj o to, abych neztratil kontakt s lidmi, které miluji. Máma s tátou říkají, že moje oči mluví. Vidí v nich snahu komunikovat, radost z malých pokroků i frustraci, když slova nepřijdou. Autismus pro mě znamená, že změny jsou velmi těžké. V obdobích regresu se znovu zhoršil i stav mých nohou a už dvakrát jsem musel zpět do sádry až k tříslům. Je to náročné, ale stále šetrnější než operace, která by mohla znamenat ztrátu těžce vydřených dovedností. Každý můj den je naplněný terapiemi a péčí, které jsou vyčerpávající, ale dávají smysl. Pomáhají mi zůstávat ve spojení se světem a posouvat se dál. Váš hlas může rozhodnout o tom, jestli budu mít šanci v této cestě pokračovat.